:Slovník karate:

Japonština

Japonština nepatří do žádné jazykové rodiny, vykazuje určité syntaktické podobnosti s korejštinou a velice vágní podobnosti s altajskou jazykovou rodinou. Je to jazyk aglutinační, základním rysem je neměnnost slov podle pádu, čísla a času.

Japonský jazyk používá k vyjádření myšlenek na papír dvou abeced (katakanu a hiraganu) a písma (kandži), které je přejato z čínského písma. Čistě japonských znaků, tj. takových, které čínština nezná je pouze kolem dvou stovek. Samozřejmě během doby japonci i číňané své znaky zjednodušovali. Lze ovšem říci, že když Japonec napíše nějaký znak, pak Číňan jeho význam pochopí asi v 90 %. Opačně je to taky tak. Jediný, ale zato přímo obrovský rozdíl mezi čínskými a japonskými znaky je ten, že v Číně co znak to jeden význam. To v Japonsku neplatí, zde má znak mnoho výrazu a odvíjí se to od kontextu celé věty. Každý, kdo má zájem se naučit japonsky (na světě je takových lidí asi půl miliónu) musí tyto tři části složitého grafémového systému zvládnout. Je důležité podotknout, že sami Japonci mají s jejich písemným projevem veliké potíže. V roce 1946 vydalo ministerstvo vzdělávání ustanovení, že v tisku a mediích by se mělo psát jenom omezeným počtem znaků. To ovšem neplatí pro vědeckou terminologii a leckdy se ani v krásné literatuře nedodržuje a mnozí Japonci v této chvíli odkládají onu knihu, časopis apod., protože neznají význam oněch znaků a text se stává nečitelným. V japonštině se píše buďto ve sloupcích a to zprava doleva a nebo v řádcích zleva doprava (jako v Evropě).

Gramatické vztahy se v japonštině vyjadřují pomocí partikulí (postopozic), slovesné časy pomocí přípon (sufixů). Základní slovosled ve větě by bylo možno naznačit: podmět + nepřímý předmět + přímý předmět + sloveso. Sloveso hlavní věty stojí na konci věty. Partikule stojí za slovem, ke kterému patří.

Výslovnost je pro Čecha velmi jednoduchá. V japonštině je 5 základních souhlásek (A,I,U,E,O) a 13 souhlásek. odlišnosti od české výslovnosti spočívají především v tom, že japonské H a U jsou neznělé, japonské Š a Č jsou měkčí než v češtině, výslovnost R se blíží českému L, souhláska G je nosovka. Slabika HI se čte měkce jako CHI, koncová dvojhláska EI se vyslovuje jako dlouhé É. V japonštině není souhláska L, ve slovech nejsou shluky souhlásek (střídají se souhlásky a samohlásky).

V japonském jazyce je velmi propracovanou a pro nejaponce velice složitou ta část, která se věnuje zdvořilostním frázím, které jsou zde užívány daleko více než kdekoliv na světě. Podle tohoto "zdvořilostního jazyka" se rozlišují tyto styly: důvěrný, zdvořilý, uctivý a formální. Komunikace mluvčího s druhou osobou se stává problematickou, jestliže nesprávně odhadne postoj oné osoby ve společenském měřítku a neupraví podle toho svou skladbu vět.
Díky rozložení země jako takové vzniklo mnoho různých dialektů. Ovšem v zásadě se dělí pouze na dvě základní skupiny. Je to západní a východní dialekt. Čím více jsou japonci od sebe vzdálenější, tím víc se prohlubují rozdíly v jejich výslovnosti. Je dobré, aby se každý, kdo se chystá k rozhovoru s pravým nefalšovaným japoncem, na tuto skutečnost připravil.
Zajímavou skutečností je to, že jazyk původních obyvatelů japonských ostrovů - Ainů nevykazuje žádné společné rysy.

Japonština se píše znaky a dvěma abecedami, hiraganou a katakanou. Znaky se píší podstatná jména a slovesné a adjektivní základy, hiraganou se píší slovesné a adjektivní koncovky, partikule, ale i celá slova, katakanou se přepisují cizí slova, převzatá do japonštiny, a cizí jména, někdy má katakana funkci odlišující v písmu jako česká kurzíva. Hiragana i katakana jsou abecedy slabičné (kromě samohlásek a souhlásky N jsou to všechno slabiky, např. ka, sa, ta a pod.), kterým se souhrnně říká kana. Japonský text je možno psát vodorovně (v řádcích zleva doprava) nebo svisle (shora dolů ve sloupcích odprava doleva). V mezinárodním měřítku se používá anglický, tzv. Hepburnův přepis. Japonský přepis latinkou, tzv. rómadži, se používá vedle anglického přepisu v Japonsku ve speciálních textech, pomocných přepisech, nápisech, reklamách a pod. Je třeba však zdůraznit, že japonština všeobecně latinku nepoužívá a používá kombinaci znaků a obou japonských abeced, tj. hiragany a katakany.

Kana je souhrnný název pro katakanu a hiraganu, dvě japonské abecedy, v nichž je v každé 48 znaku. Existují však i dvě znělostní znaménka (nigori a marunigori), které množství znaku v jednotlivých abecedách téměř zdvojnásobuje.

Katakana se vyznačuje ostrými (špičatými) tahy a používá se pro názvy rostlin, zvířat. Důvod pro toto bylo zjednodušení dřívějších velmi složitých znaků pro jejich názvy. Také se využívá pro přepis nejaponských slov nebo se někdy používá ve smyslu kurzívy pro zvýraznění části v textu.

Hiragana je zaoblenější a je používá se pro přepis japonských slov.

V případě, že neznáte kandži platí, že libovolný japonský text se dá napsat pomocí kany. Zde platí, že pokud pisatel nedodrží správný postup psaní znaku, může se stát, že jeho věta nebude k přečtení. Tady je vidět, že se vyplatí strávit víc času při učení kany a dbát na správné tahy.

Furigana
Jak vyřešit situaci, chci-li napsat nějaký znak, který není v Džójó kandži listu? Mám dvě možnosti. Buď slovo napíši hiraganou nebo znak použiji a připojím furiganu. Furigana je drobnou hiraganou napsaná výslovnost znaku. Podle této výslovnosti se pak ve slovníku vyhledává význam slova, není-li z textu patrný.

Každý japonský znak má v podstatě dvě čtení, sinojaponské a japonské. Sinojaponské čtení se používá ve složeninách, japonské čtení se používá v případech, kdy znak stojí osamoceně. Některé znaky mají pouze jedno čtení nebo jich mají více, např. dvě sinojaponská nebo dvě až tři japonská. Těmto čtením je třeba se učit od případu k případu. Rovněž tak jsou výjimky, kdy se složeniny nečtou sinojaponsky, ale japonsky. Způsob připojení hiragany ke znaku (u sloves) se nazývá okurigana. Postup psaní znaků (jednotlivé tahy) má svá pravidla, proto je mu nutné věnovat pozornost. Sinojaponské čtení je psáno většinou katakanou, japonské hiraganou. Pro zjednodušení bylo určeno 1.850 běžně užívaných znaků (tzv. tójó kandži), po jejichž zvládnutí by mělo být možné přečíst všechny běžné texty (noviny apod.).
 

Hovorové fráze

Pozdravy
 

Postoje

                 Heiko-dači                                        Heusiku-dači                                                    Zenkutsu-dači

                                    Kokustu-dači                                                                                             Kiba-dači

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz